dub naproti Branské dubině

Obvod: 570
Výška: 24

Branská dubina (Branské doubí, Branská doubrava) se rozkládá mezi dvorem Oborou a vesnicí Brannou. Je to zajímavé území veliké necelých 1 x 1 km. Střídají se zde menší plochy lesa a luk, zamokřené plochy i špatně prostupné husté lesíky a porosty křovin. V minulých letech tato lokalita sloužila jako bažantnice. Nejlépe se dá Branská dubina projít po zelené turistické značce. Ta odbočuje doprava ze silnice Třeboň – Branná necelých půl kilometru za Oborou, za koňskými pastvinami.

V tomto území je roztroušeno ve skupinách i jednotlivě velké množství (přibližně kolem sta) starých dubů letních (Quercus robur). Přetrvaly zde z dob, kdy území ještě nebylo zarostlé a sloužilo jako pastvina. Asi 50 dubů má obvody kmenů nad 460 cm. Přestože území je hodnotné a působivé především jako celek, je tu několik opravdu velkých dubů, které stojí za samostatný popis.

Branská dubina je nejen dendrologicky, ale i krajinotvorně velmi významné a bohužel zatím nedoceněné území. Taková koncentrace mohutných starých dubů je jinde v republice zřejmě jen v některých oborách v Polabí a na Pohansku na jižní Moravě.

Pěkný dub roste naproti Branské dubině, na druhou stranu od cesty na Brannou, na okraji lesa. Dostaneme se k němu ze silnice od silážní jámy na jihovýchodním konci Branské dubiny podél řady stromů mezi poli, asi 200 m k Branskému lesu. V lese za tímto dubem, zejména u lesního okraje, rostou další duby s obvodem kolem 4,5 m. Dub zaujme svým starobylým vzhledem. Je vyhořelý, prosychající. Uvnitř kmene je dutý.

O oblasti
Přestože dnes lokalitu označujeme jako Branské doubí, vztah měla spíš k blízkému dvoru Obora. Hospodaření dvora vtisklo do krajiny nesmazatelnou stopu. Původně si hospodářský dvůr na svých pozemcích zřídil třeboňský augustiniánský klášter, kterému patřila dnes zaniklá ves Opatovice i nedaleký Opatovický mlýn. Také proto se Oboře zpočátku říkalo Mlýnský dvůr. Dubiny vznikly na pastvinách dvora ohraničených na východě Zlatou stokou, na západě břehem Opatovického rybníka (do této rozlohy rozšířen Jakubem Krčínem z Jelčan v roce 1574). Již v polovině 19. století se objevuje označení „Velké doubí“ pro porost dnešní chráněné Branské dubiny a „Malé Doubí“ pro porosty východně od silnice z Obory na Brannou.

Zvlášť krásné a na pohled starobylé stromy budily zájem našich předků jako jistá pozoruhodnost. Hodily se jako objekty k orientaci, k vytyčení hranice a v době romantismu se stávaly ve spojení s nějakou pěknou pověstí vhodným cílem výletů. Romantické duše spatřovaly v krajinách s prastarými stromy (o jejichž skutečném stáří měli velmi mlhavé představy a často se pletli o stovky let) stopy dávno zašlých idylických věků a malíři je vyhledávali pro své nepochybné kouzlo. Branské doubí v blízkosti Opatovického rybníka je bezesporu dobrým námětem. Mysleli si to i Schwarzenberkové a díky jejich „smyslu pro krásno“ mohutné duby zůstaly a bylo je možné obdivovat z pohodlné kočárové cesty, která dubinou kolem Opatovického rybníka vedla. V roce 1940 se Ředitelství státních lesů a statků v Třeboni v rámci průzkumu počtu a stavů stromů, které by bylo možné označit za „památné“ a jako takové je chránit, dotazovalo třeboňského archiváře Hadače, zda se Branské doubí za Schwarzenberků chránilo jako přírodní památka. Dostalo se jim takového výkladu: „Za časů schwarzenberské držby bylo toto území spravováno jako běžná hospodářská půda a jako přírodní rezervace vyděleno nebylo, ale bez ohledu na to, se tento malebný a tak typický dubový les těšil zvláštní osobní ochraně majitele panství, jehož jemnocit pro přírodní památky byl všeobecně znám.“

Prastarému dubovému porostu nakonec neuškodila tolik pastva, jako podsazení nízkým smrčím pro potřeby nedaleké bažantnice v 80. letech 20. století. Smrky vyrostly, vznikl zapojený lesní porost, který zastínil mohutné kmeny stromových velikánů. Vyhlášení přírodní rezervace přišlo bohužel poněkud pozdě.