Obvod: 451
Výška: 27
O oblasti
Kostelíky v lesích na Dubovici zasvěcené sv. Markétě a sv. Anně se připomínají počátkem 16. století. Vznikly na místě původní poustevny, pověst však praví, že zde už ve 12. století sídlila skupina valdenských (kacířů), kteří tak unikli pronásledování v předalpských zemích. V péči měly kostelíky jindřichohradečtí jezuité, kteří zde za podpory rodu Slavatů pořádali zbožné lidové poutě. Vrchnost dokonce posílala k těmto poutím chléb. Návštěvnost osamoceného poutního místa vystupňovala morová rána, která postihla celé království roku 1680, téhož roku byl kostelík sv. Markéty renovován ze zbožných darů. Oba kostelíky byly roku 1789 zrušeny Josefem II. a odsvěcené budovy posloužily hajnému.
V 19. století se na černínském Markétském polesí se psala lesnická historie. V letech 1838 – 1842 zde lesní rada Jiří Ferdinand Wachtel (1806-1884) dohlížel nad zařízením Markétského polesí , vznikly jednotlivé sekce lesa oddělené cestami a příkopy, vše vymezovaly nové hraniční kameny. Lesmistr Jiří Václav Wachtel (1847-1912) pokračoval v díle svého otce, zavedl na polesí tehdy nejmodernější metody přirozené obnovy lesa pomocí tzv. clonné seče (nedaleko hájovny je pamětní kámen prvního provedení tzv. tmavé seče (Dunkelschlag). Poslední předválečný černínský lesmistr Waldemar Maresch (1872-1939), zeť Jiřího Wachtela, byl zapáleným botanikem, který kolem hájovny na Dubovici vysadil řadu exotických dřevin, nechal vyzdít a upravit lesní studánky, byl věrným nositelem odkazu rodu Wachtelů a Markétské polesí bylo až do první pozemkové reformy ve 20. letech 20. století chloubou českého odborného lesnictví.
Okolní hluboké lesy zvané Svatomarkétské polesí nebo Zadní Dubovice byly vždy dosti tajemné. Největší vrchol Fabiánek (615 m. n. m.) se nazývá po poustevníkovi, který zde mezi skalami přebýval. Romanticky založený hrabě Jan Rudolf Černín si nechal na Fabiánku postavit dřevěný lovecký hrádek. Chtěl zde prý pozorovat nevšední lesní scenérie, jenže všechny letní bouře se stáčejí k dubovickému vrchu Homolka a romantická kulisa hromů a blesků bijících do skal přišla hned v prvním létě s takovou silou, že vystrašený hrabě zámeček kvapem opustil a vícekrát se nevrátil. Možné však také je, že se setkal s hejkalem, kterého předtím vyhnali zvoněním z jemčinských lesů: V lesích na Dubovici žije totiž lesní muž- zakletý myslivec. Nemluví. Jen hejká:“ Hej, hej, hej…“ a tím hlasem v lese lidi plete. Hejkal nosí místo vlasů mech, obličej svraštělý jako dubovou kůru, oči jako pěstě a v ruce místo hole jedličku, kterou snadno jedním rázem vytrhne ze země. Nejraději sedává při měsíčku na Homolce nebo Bublavé skále a počítá hvězdy. Až spočítá, bude vysvobozen ze svého zakletí. Někdy i lidem pomáhá, ale jindy se promění třeba v kořen nebo v kámen v cestě a zlomí kolo. Nejvíce se dopálí, když v lesích hejká jiný. Takže do dubovických lesů potichu…