Jemčina/u veledubu – dub v kraji lesa

Obvod: 633
Výška: 38

O oblasti
První doklady o osídlení Jemčiny jsou z konce 14. století, kdy zde existoval hospodářský dvůr pánů z Hradce. Název Jemčina se ale objevil až v 16. století a souvisí s blízkou řekou Nežárkou (tehdy se jí říkalo Včelnice). Jemčina znamená přibližně totéž co klidná, tichá voda. Jemčině se ale také říkalo Štithof nebo také Štítov. Roku 1673 totiž nástupci pánů z Hradce, Slavatové, nechali při dvoře zřídit hřebčinec, tedy německy Gestütthof. Dvůr s hřebčincem se stal oblíbeným místem hrabat Černínů, kteří na Jemčinu zajížděli stále častěji až si roku 1748 začali dvůr přestavovat na zámeček a postupně stavbu rozšiřovali. Když roku 1773 vyhořel Jindřichův Hradec, stala se Jemčina Černínům přechodným sídlem. V roce 1790 se hrabě Jan Rudolf Černín rozhodl začít na Jemčině pořádat velmi oblíbené štvanice. V následujících třiceti letech viděla Jemčina výkvět tehdejší urozené společnosti účastnící se velkolepých parforsních honů pořádaných v okolních lesích. Pro účely štvanice byla vytvořena síť pravidelných lesních alejí a v místech konání honů se omezila těžba dřeva. Jediná katastrofální větrná smršť 26. července 1822 ale éru štvanic nadobro ukončila. Množství popadaných stromů bylo tak velké, že ještě za dvacet let nebylo všechno odstraněno. Z jemčinských lesů totiž dříví nebylo možné dostat povozy, a tak se likvidovalo pálením v milířích a hamrech. Teprve roku 1842 se Černínové dohodli s českobudějovickým průmyslníkem Vojtěchem Lannou o splavnění Nežárky pro vory až k soutoku s Lužnicí, aby bylo možné polomové dříví dostat z lesů a dopravit k spotřebitelům. K obnově parforsních honů nedošlo, ale zámeček se dále využíval a jeho okolí bylo upraveno v duchu módy anglických lesoparků. Tak se do scenerie parku začlenily i staré duby a lípy rostoucí v lukách pod zámkem na břehu Nežárky a teprve s proměnou vnímání přírodních krás došly právem uznání. Stejně krásné mohutné stromy jsou i dále po proudu Nežárky směrem k Zadnímu dvoru a lze tedy říci, že jejich monumentálnost je dána spíše příznivým prostředím než jakoukoliv zvláštní péčí. Zámek s okolními jemčinskými lesy byl při první pozemkové reformě rodu Černínů roku 1923 převeden na Československý stát.