Opatovický – vyhořelý dub

Obvod: 627
Výška: 18

O oblasti
Opatovický rybník
V místech dnešního velkého rybníka byla ve středověku ves Opatovice, prameny zde dokládají existenci několika menších rybníků daleko před tím, než zde v roce 1510-1514 rybníkář Štěpánek Netolický začal budovat Opatovický rybník. Desetikilometrovou stoku, které vedla na Opatovický mlýn vodu z Lužnice přitom svedl pod hráz nového rybníka a postupně ji prodloužil až na 42 kilometrů – později se jí začalo říkat Zlatá stoku. Štěpánek měl dar vidět v krajině místa vhodná ke stavbě rybníků, technicky však ještě neuměl postavit tak pevnou hráz, aby využil celý potenciál daného místa, jako to o šedesát let později uměl Jakub Krčín z Jelčan. Krčín v letech 1571-1574 budoval nad Třeboní rybník Nevděk a naplánoval napojení hrází a spojení obou rybníků v jeden obrovský rybník nazývaný pak Svět. Opatovická hráz musela být tehdy zvýšena a rozloha rybníka se podstatně zvětšila. Roku 1610 byly oba rybníky opět odděleny a jejich hladiny sníženy. Abnormálně vysoká hráz Opatovickému rybníku po tomto experimentu již zůstala.

S rostoucím zájmem o pobyt v přírodě se na konci 19. století Opatovický rybník stal oblíbeným výletním místem a v letních měsících i koupalištěm. Na východní straně hráze byla nad hladinou Klubem cyklistů třeboňských zbudována dřevěná plovárna s šatnami a Třeboňáci i letní hosté sem ještě počátkem 20. století vyráželi za letním osvěžením a sportem. Ovšem podle společenské dobové normy: dámy zvlášť, páni zvlášť. Zdaleka ne každý tehdy uměl plavat, a tak zde bylo třeba plavčíků, často vojáků z třeboňských kasáren. Slovy dobového tisku (1915): „Plovárna poskytuje za levný poplatek příležitost k velmi pěknému vykoupání hlavně pro ty, kdo milují hlubinu a rádi si zaplavčí, podobně pro ty, kdo se chtí naučiti plovati. Pro malé dítky zřízeny jsou basény.“ Postupem doby získávalo však na oblibě koupaliště u rybníka Svět za parkem u schwarzenberské hrobky. Proč? Protože tam se chodili koupat všichni společně – tak jako na plážích belgického Oostende: dámy, páni, staří, mladí i děti a kupodivu mravní úhonu nikdo neutrpěl. Postupně zvítězilo, že: „Dnes chce býti rodina stále pohromadě v době prázdnin a dovolené, a ne teprve čekati až se vykoupá do půl šesté paní a dcery, a teprve potom pánové a hoši tak, že na společnou vycházku do lesů jim zbývá v nejrychlejším kvapu doba až od půl sedmé.“

Opatovický mlýn – Již v roce 1367 se ve vsi Opatovicích připomíná mlýn. Přesto lze předpokládat, že je ještě mnohem starší. Umělý vodní kanál, který k němu přiváděl vodu z Lužnice, zřejmě pochází ještě z doby, kdy okolní pozemky náležely dolnorakouskému klášteru Světlá (Zwettl). Církev prostě tehdy byla nositelem technického pokroku. Od roku 1376 až po zrušení v roce 1785 patřil Opatovický mlýn spolu s hospodářským dvorem, označovaným jako Mlýnský dvůr (Mühlhof, později Obora) třeboňské augustiniánské řeholní kanonii. Když byl klášter v roce 1566 zrušen pro nedobré hospodaření i „pokleslé mravy“ kanovníků a pokus povolat do Třeboně jezuity nevyšel, připadly klášterní statky zpět jeho zakladatelům – Rožmberkům. V letech 1568 a 1579 byly nově od základů vystavěny mlýn s pilou v Opatovicích i Mlýnský dvůr. Opatovický mlýn Krčín přestavěl na jeden z největších mlýnů v Čechách; mlýn měl v roce 1590 15 moučných kol, 2 pily, 5 stoup, olejnu a valchu. Jenže za třicetileté války byl při obléhání císařskými vojsky do základů vypálen. V roce 1631 byla tehdejším držitelem panství císařem Ferdinandem II. obnovena třeboňská řeholní kanonie a Augustiniáni dostali svůj majetek nazpět včetně mezitím obnoveného mlýna. V roce 1708 byl mlýn klášterem nově vystavěný, již roku 1727 vyhořel a po jeho obnovení využívali třeboňští opati mlýn také jako letní byt s reprezentativní kaplí. Po zrušení třeboňského kláštera (1785) koupil mlýn spolu s dalšími nemovitostmi a pozemky Jan Nepomuk ze Schwarzenberku a o tři roky později ho prodal do emfyteutické držby mlynáři Václavu Volfovi; od roku 1810 držel mlýn jeho stejnojmenný syn. O šest let později však zemřel a na mlýn se k Volfově vdově přiženil Václav Březský. Rodina Březským, později s přídomkem z Birkenfelsu, hospodařila na mlýně až do postátnění po 2. světové válce. Od roku 1962 sídlí v adaptované budově bývalého mlýna Mikrobiologický ústav Akademii Věd České republiky.